pátek 24. května 2013

Noční vlak do Lisabonu – Pascal Mercier


Noční vlak do Lisabonu si zaslouží samostatný článek a ještě to bude málo. Knihy, které jsem zmiňovala v předchozím příspěvku, byly až na jednu výjimku výborné, ba skvělé, dokonce mě každá z nich svým způsobme “dostala”.
Neuměla jsem si tak sama představit, že spisovatelské mistrovství se dá ještě někam posunout za ověřené klasiky.
Nejsem úplně člověk best-sellerů a nejnovější literatury obecně. Čtu takové knihy jen zřídka, většinou jen v cizím jazyce, který si zrovna chci procvičit a výhradně na doporučení člověka či osob, jejichž styl mi nějakým způsobem imponuje. Už dlouho jsem nebyla tak šťastná, že jsem novinkám neřekla ne úplně, i když je to v přímém rozporu s přístupem, který se teď snažím do svého života zavádět. Možná je to důkaz toho, že u mě nebude fungovat. Že jsem člověk, co neumí zfleku vyjmenovat svoje špatné a dobré vlastnosti, protože vždy záleží na situaci. Někdy může lež, přetvářka, neschopnost začít či dokončit věc v kombinaci s prachobyčejnou leností člověka zachránit od zbytečných nepříjemností vedoucím až ke katastrofám. Stejně tak vysoce ceněná upřímnost může nesnesitelně zraňovat, či dokonce zabíjet. Možná jedině pozitivní vlastnost je moudrost, ale stejně jako je dokonalá, tak je nedosažitelná a ve finále spíš radost ze života bere, než dává.
Ale raději se zase vrátím zpět ke knihám.

Čím je kniha lepší, tím hůř se mi paradoxně sdílí moje pocity z ní. Mám dojem, že moje neohrabané věty nemohou vystihnout autorovo mistrovství a už vůbec se k němu nemohu ani vzdáleně přiblížit. Pokusím se o to, i když s výsledkem nebudu nikdy spokojena. Děj načrtnu co nejskromněji, protože z nějakého důvodu se mi tentokrát vyloženě příčí se o jeho popis vůbec pokoušet, ale budiž.

Gregorius, Papyrus a Mundus jsou jedna a tatáž osoba – postarší učitel klasických jazyků na bernském gymnáziu. Muž s výbornou pamětí, uchovávající v hlavě celou Odysseu i Illiadu, hebrejskou bibli a spoustu dalších článků i glos týkajích se starých textů. Jedno z nejabsurdnějších a nejkratších setkání s mladou Portugalkou na Kirchfeldském mostě a další náhoda v podobě neuvěřitelně zajímavého portugalského textu, který si poté obstará, ho vytrhne ze světa, který je mu intimně pohodlný. Mundus sám sebe odsoudí k nelehké cestě do Lisabonu. Rozhodně se pátrat po osudu charismatického Amadea de Prado – autora knihy, jehož sebrané myšlenky profesora neskonale fascinují. Tím zasahuje do bohatého světa lidí, kteří tohoto génia obklopovali, a současně ho tato střetnutí nesou blíž k sobě samému.

Francouzštinu používala bez zadrhávání a její akcent měl ospalou eleganci Portugalky, která bez potíží mluví francouzsky, aniž by třeba jen na okamžik opustila vlastní řeč.
Chtěla vědět, kdo Gregorius je, když před něj nejdřív postavila hrnek kávy, nikoliv strojenými pohyby pozorné hostitelky, nýbrž střízlivými, nevyumělkovanými pohyby někoho, kdo prakticky dělá, co je potřeba.
Gregorius vyprávěl o španělském knihkupectví v Bernu a o větách, které mu knihkupec přeložil. Z tisíce zkušeností, které učiníme, zformulujeme do slov nejvýš jednu, citoval. Mezi těmi němými zkušenostmi jsou skryty i takové, které našemu životu nepozorovaně propůjčují tvar, barvu a melodii.
Maria João zavřela oči. Rozpraskané rty se zbytky puchýřků po horečce se neznatelně roztřásly. Zabořila se trochu hlouběji do křesla. Její ruce sevřely koleno a pak zas povolily. Teď nevěděla, kam s rukama. Víčka s temnými žilkami se chvěla. Dech se jí pomalu zklidňoval. Otevřela oči.
“Vy jste to slyšel a utekl ze školy,” řekla.
“Utekl jsem ze školy a slyšel to,” opravil ji Gregorius.
Usmála se. Podívala se na mne a darovala mi úsměv, který přicházel z  dalekých stepí bděle žitého života, napsal soudce Prado.

~~~

A jsme rozprostraněni nejen v čase. I v prostoru se přesahujeme daleko za to, co je viditelné. Zanecháváme něco z nás za sebou, když opouštíme nějaké místo, zůstáváme tam i když odjedeme. A exitují v nás věci, které můžeme nalézt jen tak, že se tam vrátíme. Přibližujeme se k sobě samým, cestujeme k sobě, když nás monotónní klapání kol unáší vstřic místu, kde jsme urazili kus cesty našeho života, ať už sebekratší. Když staneme podruhé na nástupišti cizího nádraží, když slyšíme hlasy z ampliónů, čicháme nezaměnitelné pachy, tehdy jsme nejen dorazili k dalekému místu, nýbrž i do dálek vlastního nitra, do nějakého zcela odlehlého koutu v nás samotných, který – když jsme někde jinde – leží ponořen do temnoty a je neviditelný. Proč jinak bychom byli tak vzrušení, tak zcela bez sebe, když průvodčí vyvolává jméno nějakého místa, když slyšíme skřípění brzd a jsme pohlceni náhle se vynořivším stínem nádražní haly? Proč jinak by to byl magický okamžit, chvíle zcela nehlučné dramatičnosti, když se vlak s posledním trhnutím definitivně zastaví? Je to proto, že od prvních kroků, které učiníme na cizím, a přesto už ne cizím, nástupišti, znovu začneme život, který jsme opustili, když jsme tentokrát ucítili první pohyb rozjíždějícího se vlaku. Co by mohlo být více vzrušující než znovu začít přerušený život se všemi jeho přísliby?
            Je chyba, nesmyslný násilný čin, když se soustřeďujeme na tady a teď v přesvědčení, že tím zachytíme to podstatné. Důležitější by bylo pohybovat se jistě a uvolněně, s přiměřeným humorem a přiměřenou melancholií v časově a prostorově rozprostraněné vnitřní krajině, kterou jsme. Proč litujeme lidi, kteří nemohou cestovat? Když se totiž nemohou rozprostranit vnějškově, nedokážou se rozšířit ani vnitřně, nemohou se zmnožit, a tak přicházejí o možnost podnikat daleké výlety v sobě samých a objevovat, kdo jsou a čím jiným se též mohli stát.

Dílo jsem celé přečetla ve vlaku, v tom, co mě pravidelně nosí z Prahy domů, a v tom, kterým si v Praze krátím cestu podzemím. Nebylo to ale z mojí umanutosti, která za mnohými podobnými akcemi stojí, jinde jsem prostě na její četbu neměla absolutně chuť. Poslední větu jsem akorát spolkla, když zaznělo: “Dejvická, konečná stanice, prosíme, vystupte.”
Gregorius mě vzal s sebou zpět do uchvacujícího Lisabonu. Prado uhasil na nějakou dobu moji touhu po troše filosofie (i když tuším, že “opravdový” filosof by jeho kratičkými glosami možná pohrdl).
A všechny moje myšlenky točící se kolem této knihy si sedly.

sobota 11. května 2013

Ironický muž č. 3


Když se venku konečně oteplí, kinu i divadlu dávám vale, protože nic není lepší než pohyb na čerstvém vzduchu. Vždy se najde pár filmů, které mě donutí mojí mantru porušit. Iron Man 3 byl jedním z nich. Nemám pocit, že to bylo dobré rozhodnutí.
Nový železný muž se vám bude líbit jen pokud:
  1. Žerete Roberta Downeyho Jr., protože je opravdu v každém záběru.
  2. Máte rádi hodně akce a nevadí vám, že je hodně nepřehledná.
  3. Je vám jedno, kdo je hlavní záporná postava, stejně víte, že prohraje.
Nemohu říct, že by film neměl pár dobrých nápadů. Jejich neustálé omýlání, aby opravdu každý pochopil, co je kdo a kdo je co, však ubírá tempu celého filmu. Natahovaný začátek vyprávějící nám ságu o tom, že si pan Stark tentokrát svého protivníka stvořil v minulosti sám svojí neomaleností, mě ze sedadel nezvedla. Nakonec jsem stejně měla pocit, že by tak jako tak byl zlý, takže s ním člověk moc sympatií nesdílel.
Navíc mi přišlo, že na tak vysokorozpočtový film je tam trochu moc podivných kiksů:
  1. Stark se nebojí teroristů, proto jim dá svojí adresu. Teroristi normálně přiletí s vrtulníky až před jeho nádherný dům ve skále a vybombardují mu ho. Opravdu chytré. Dům (= Jarvis) má sám o sobě větší IQ než všichni účastníci zájezdu dohromady, čidla úplně všude a na všechno, ale nějak si včas nevšiml, že něco přilétá. Co na to říct?
  2. Druhou kráskou hned po Pepper je tentokrát geniální, na pohled zajímavá výzkumnice, která se zabývá samoopravovacími mechanismy biologických materiálů. Výzkum se jí ale trochu vymkl z rukou a některým lidem pomohla spíš do hrobu. Pořád jsem tedy čekala, kdy dostane šanci svojí chybu napravit, protože občas se (jakoby?) kaje. Zkráceně: nedostane. Je to v podstatě zbytečná postava. Takže se na ní moc nefixujte a víc se jí dívejte do výstřihu.
  3. Zjistíte, že asi nevíte, co je to ISDN, protože jinak se budete divit, jak ho ten pán chce vylepšit chozením na střechu a poštelováním čehosi, což má za následek zrychlené internety.
  4. Kdo si v dnešní době nechává na počítači videa typu: "Hahaha! Podívej se na mě. Já jsem ten nejzlejší člověk na světě!" Teda kromě největšího zlouna z Iron Mana?
  5. Hlavní zlouni jsou téměř nezničitelní, ale jednoho stačí ke smrti trošku přidržet a dorazit hláškou: "Tohle už nerozdýcháš." Druhého musíte sesmažit více a třetího nezabije ani rozplácnutí na miniaturní kousíčky. Že by taky existovaly různé verze?
  6. Jarvis řekne, že oblek unese 4 lidi. V pohodě jich unese více jak 2x tolik. Hm. Možná jsem jeho inteligenci značně přecenila. 
  7. K závěru použitá finta s autodestrukčním oblekem na hlavního záporáka nemohla/neměla fungovat, ale fungovala. Určitě sami přijdete na to proč.
  8. České titulky byly hororově mimo a to jsem na ně koukala velmi občasně.
Iron man na mě tentokrát působil jako věrně přenesený komiks na plátno kina. Bohužel už dávno víme, že takový přístup nefunguje. Když nad tím zpětně přemýšlím, tak většinu doby vlastně Mr. Stark čeká, až mu přiletí nebo se nabije jeho nejnovější oblek. Mezi tím utrousí pár hlášek nevyvážené kvality. Pak přijde delší, nepřehledná akce a když už konečně má člověk dojem, že by se dalo ze závěrečné scény něco vykřesat, tak se vlastně vůbec nic nestane.
Po závěrečných titulcích se dozvíme, že asi bude nějaké pokračování. Vůbec si momentálně nejsem jistá, jestli ho ještě chci vidět. Snad mě to přejde a na zklamání zapomenu stejně rychle, jako jsem zapomněla, co se vlastně stalo v Iron Man 2.
Moje rada na závěr: Radši si místo IM 3 pusťte Avengery. Méně Starka je někdy více.

This article was brought to you by Iron and Downton abbey.