Update

Svět se zase proměnil, takže je potřeba pár mých starších postřehů uvést na pravou míru.

1. Chlubila jsem se nákupy v Decathlonu a vy už můžete snadno taky. Ani nemusíte platit za letenku do Portugalska. Decathlon přišel totiž za námi do Prahy a sahá i po dalších českých městech. Takže ne že si teď všichni poběžíte nakoupit stejný trika a elasťáčky jako mám já. To bysme nebyli kamarádi. :)

2. Leonardo skončilo. ČRo už neposlouchám. Pro hudbu existují lepší platformy jako youtube nebo můj oblíbený grooveshark a zprávy neustále omýlané dokola mi nic nepřinášejí. Včera jsem poprvé na žádost mého přítele zapnula Plus, který Leonardo měl plnohodnotně nahradit, a po půl hodince jsem ho zase s nechutí vypnula. Sáhodlouhá úvaha na téma jmenování ústavních soudců, aneb jak to teď Zemanovi prošlo, ale příště už by nemuselo, mě opravdu nijak zvlášť nepozvedla. Odpověď na můj dopis už zveřejňovat nebudu. Nepovažuji to za slušné a stejně jsem se nedočkala ničeho, čím by stálo za to zabírat místo na internetech. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem poslechla svoje svědomí a aspoň se pokusila dát nějakým způsobem nesouhlas s ničením dlouho a dobře budované služby. Navíc jsem se dozvěděla, že i mnozí zaměstnanci Českého rozhlasu s přehnaně vojensky řízenou dikraturou svého ředitele moc nesouhlasí a podnikají protikroky. Doufám, že budou úspěšnější než my, posluchači, o které by přece mělo jít především.

3. Kromě běhu se teď po 10 letech docela intenzivně (= kdy je to jen možné) opět věnuji jezdectví. Začátky nebyly úplně jednoduché a ještě teď to občas trochu bolí, ale zlepšuji se. Snad. Proč jezdectví? Nevím. Kam moje paměť sahá, koníky jsem prostě zbožňovala. Možná za to může opakovaná četba Mayovek. Možná víkendové výlety s tatínkem na dostihy konané v blízkém okolí, kde jsem při sázení prohrála jen jednou! Možná mi to prostě jen nějak bylo dáno. Každopádně je to sport, který mě baví, i když učit mě – starého psa novým kouskům, není snadné. Na běh jsem ale nezanevřela, naopak zkouším ho s rajtováním kombinovat, protože když bydlíte vedle Divoké Šárky, nedá se jinak! Ale díky dlouhé nemoci i nešťastném pádu, při kterém jsem si na nějakou dobu pochroumala kotník, stojím opět na začátku. Docela mě těší, že 40 minut běhu v lehce šnečím tempu, jsem zvládla hned napoprvé a druhý den mě ani nic nebolelo. Držte mi, prosím, palce, aby mi neobvyklá dvojkombinace šla. Pěkné počasí mi snad pomůže se více věnovat i regeneraci, protože venkovní bazén mám teď také hned za rohem.

Doufám, že sluníčko pomůže i vám všem k lepší náladě, k plnohodnotně prožitým jarním dnům a dodá vám odvahu se vydat dál než kdykoliv před tím.

Dočteno – únor 2013

Při studiích mě chuť číst něco jiného než povinnou literaturu v podstatě opustila. Pro některé to může znít překvapivě, protože na střední i základní škole jsem pod lavicí četla knihy po metrech. Postupně jsem si k literatuře zase nacházela cestu, protože období nemoci jsem se nakonec snažila vnímat jako jakoukoliv krizi – jako šanci. Poskytla mi možnost se začíst opravdu naplno. Momentálně mám klasické období, takže pro mnohé budu znovuobjevovat Ameriku, ale dovolím si luxus pochybnosti, že tak činím úplně pro všechny.

> Kdo chytá v žitě – J. D. Salinger. Krátký příběh bez výrazné pointy, zato s barvitým jazykem. Pro mě neuvěřitelná ukázka schopnosti vcítění se do pubertálního studenta z bohaté rodiny, který životem proplouvá jen tak nazdařbůh a jehož jedinou kotvou je mladší sestra. Díky délce a povaze knihy je vhodná na stojáka i mačkavého sedáka do MHD. Výborný kousek, pokud chcete začít s četbou v originálním jazyku.

> Sofiina volba – W. Styron. Rozsáhlý román o přátelství (či milostném trojúhelníku?) tří obyčejně neobyčejných lidí – začínajícího spisovatele Stinga (vypravěč), Nathana – geniálního vědce a Sofie –  zachráněné Polky z Osvětimi. Styron vytvořil to, po čem mnoho spisovatelů jen sní: neuvěřitelně uvěřitelné postavy a skoro nevyčerpatelný děj. Vše se točí kolem tajemné, krásné, prostě osudové Sofie, u které nikdo až do konce neví, co je pravda a co jen nedokáže na svých bedrech unést, natož aby to co nejobjektivněji svěřila ostatním. Maniakální Nathan a celkem průměrně nezajímavý vypravěč jsou jen jazýčky na vahách jejího osudu. Rozhodně se nenechte odradit stloušťkou, tohle se čte samo, i když ne zrovna s lehkým srdcem.

> Neonová bible – J. K. Toole. Napsat výbornou příběh v šestnácti letech se nepovede každému. Toole nebyl rozhodně každý. Pro knihomoly je velká škoda, že odešel ze světa předčasně vlastní rukou. Jen někdo obdařený velkým talentem empatie mohl napsat poutavě strohý román o průměrném klukovi, z průměrně chudé americké rodiny žijící v zapadlém městečku plném zapšklých lidí. I přesto další neobyčejně obyčejné dobrodružství. Jsem si celkem jistá, že na začátku vůbec nedokážete odhadnout, co se může všechno nakonec v takovém "obyčejném" světě stát...
A navíc Toole je můj další tip na knihu na cesty a stejně jako u Chytače v žitě si umím představit, že anglická verze bude pro mírně pokročilého bez problémů.

V té ulici byla taky spousta prázdných parcel, jako ostatně všude ve městě, jen s tím rozdílem, že tyhle nebyly udržované. Rostl na nich vysoký plevel, slunečnice a divoké fialky. Řemeslníci si tam zvykli odhazovat plechovky od oleje a staré součástky, když už nebylo dost místa v průchodech nebo ve strouze. Vedle baru byla jedna parcela plná rozbitých židlí a beden od piva, na které žilo deset prašivých koček. Kočky byly samozřejmě všude, na prázdných parcelách i jinde. Číhaly u zadních dveří restaurací a čekaly na zbytky, ale hlavně šmejdily v popelnicích, přitom jste je načapali vždycky, a skrz žebra jim prosvítala žebra. Často jsem si myslel, jaký těžký život ty kočky mají a jaký by z nich mohla být milá zvířátka, kdyby se o ně lidé postarali. Pořád vrhaly koťata, ale já jsem tušil, co by tatínek udělal, kdybych nějaké přinesl domů. Jednou jsem ho viděl, jak po takovém malém koťátku, kterému jsem na náš dvůr přinesl staré maso, hodil cihlou.
Na konci této ulice jsem už jen zabočil vlevo ke škole. Kluci a holky právě vcházeli dovnitř, když jsem byl na rohu, a tak jsem se rozběhl, abych nepřišel pozdě. Do třídy jsem přiletěl celý uřícený. Na svoje místo, paní Watkinsové "na očích", jsem usedl jako poslední. Sestoupila ze stupínku a šla ke mně. Nezvedl jsem hlavu, očima jsem sledoval vzor na jejích šatech, svazek vybledlých kvítků.
"Vida, žáci, kdopak nám to dnes přišel včas!"
V jednom z těch kvítků jsem poznal sedmikrásku.
"Je z tak chudé rodiny, že musí bydlet na kopci, a nemají ani na budík."
Její mazlíčkové se zahihňali – kazatelova dcera z prvního manželství, učitelčina neteř a chlapec, který vždy po vyučování pral a ždímal hadry na tabuli. Spletl jsem se, ta kytka nebyla sedmikráska, ale bílá růžička. Dloubla do mě kolenem.
"Vstaň!"
Postavil jsem se a třída se začala chichotat, po tváři paní Watkinsové přebehl hrozivý výraz.

> Most přes navždy – R. Bach. Knihy i autory si většinou snažím proklepnout ještě před půjčením v knihovně, protože lidský čas je pořád dle mého názoru nejcennější věc na světě. I přesto občas sáhnu vedle, jako se stalo s Mostem přes navždy. Styl pana Bacha bych na základě jediné zkušenosti popsala jako lidová životní filosofie a mám silný pocit, že filosofii momentálně urážím. Zhruba třetinu knihy popisuje osobní pocity při hledání dokonalé životní družky. Spoiler: Najde ji! Zbytek v podstatě balancuje mezi puberťáckým popisem, jak všechno, co jeho vyvolená dělá, je naprosto nepředstavitelně úžasné, a dojmy z různých ezoterických zkušeností. Nejraději jsem měla celkem dlouhé a popisné pasáže o létání, protože letadla a vláčky mě svým způsobem pořád fascinují.
Na jeho obranu mě napadá jen uvést, že určitě nebylo vhodné začínat čtením autorovy poslední knihy, ale ostatní nebyly zrovna ve fondu knihovny k dispozici.
Celý pocit z knihy navíc po zjištění, že vztah s nejskvělejší po dvaceti letech soužití skončil, dostal hořký nádech. Ještě podivnější mi Bachova osobnost připadá, když jsem se dočetla, že si se svou první ženou pořídil šest dětí, na jejichž výchově se nijak nepodílel. Lidské vztahy jsou komplikované a nemám chuť někoho soudit, ale taky nemám chuť číst od někoho takového další podivné moralizování o svobodě jako nejvyšší hodnotě.

"Kde beru své šílené myšlenky?" opakoval jsem. V půlce vteřiny se zhmotnila odpověď a potom i slova, která jsem chtěl pronést.
"Tam, kde beru i ty rozumné," řekl jsem. "Myšlenky přicházejí od skřítka spánku, skřítka chůze, a když jsem úplně mokrý a nemohu si dělat poznámky, od skřítka koupele. Vždycky je všechny prosím: Dávejte mi, prosím, myšlenky, které nebudou páchat násilí na mé intuici."
Já například intuitivně vím, že jsme bytosti plné světla a života a ne slepé smrti. Vím, že nejsme spoutáni prostorem a časem s miliónem měnících se tady a teď, dobra a zla. Myšlenka, že jsme fyzické bytosti, které pocházejí z prehistorické buňky v polévce živin, taková myšlenka páchá na mé intuici násilí, dupe po ní nohama v kopačkách.
Myšlenka, že pocházíme od žárlivého boha, který nás stvořil z prachu, abychom si vybrali mezi modlitbou v kleče nebo ohněm zatracení, ta mě ubíjí. Žádný skřítek spánku mi takovou myšlenku nikdy nevnukl. Celá teorie o původu člověka je podle mě chybná."

Pokračování někdy příště. :)

PS: Anna Karenina 518 from 1759 and still counting.