pátek 22. března 2013

Argo(t)

Po nečekaně dlouhé pracovní i společenské absenci se na mě všechno neuvěřitelně sesypalo a nevěděla jsem, kam dřív skočit. To je vždy nejvyšší čas se jeden večer na všechno vykašlat = zajít konečně na oskarové Argo. Nejsem vyloženě fanda politických filmů, ale pohyblivé obrázky beru jako nenásilnou a povrchní formu, jak si obohatit základní znalosti. Někdy motivují člověka k trochu hlubšímu zkoumání, jindy si jen řekne, že je rád, že je zrovna tady a teď a ne tehdy a tam.
Írán se pro mě stal mnohem plastičtějším a zajímavějším, když jsem si za poslední dva roky mohla nejednou popovídat a pokoukat fotky baťůžkářů, kteří se do Persie nebáli vydat.

A zase zpátky k filmu. Nejprve tentokrát trailer:



Nebojte se nic, film má krátký mluvený úvod, při němž dostanete koncetrovanou dávku mocenských dějin Íránu intra-uchálně. Já jsem ji s povděkem uvítala, protože do Persie 20. století jsme s žádnou učitelkou dějepisu nikdy nezavítali. Člověk si při opětovném sledování upoutávky nepřipadá hloupě, když ví, proč se demonstranti tak dobývali do americké ambasády a co by pro uprchlíky případné chycení při činu mohlo znamenat. Pokud se chcete připravit ještě o kus lépe, doporučuji ke studiu životopisy Muhammada Rezy Pahlavího a Muhammada Mosaddeka.

Kromě historického kontextu je však v traileru řečeno vlastně vše. Ben Affleck alias Tony Mendez alias specialista na extrakci lidí z problematických území vymyslí geniální plán, jak dostat ze země šest uprchlých pracovníků ambasády, kterým se podařilo schovat u kanadského velvyslance. Místní milice totiž začíná z ukořistěných dokumentů zjišťovat, že počet ambasadorů možná nesedí s počtem jejich zajatců.

Líbilo se mi, jak dobově je film natočen. Výkony herců zůstaly v příjemném průměru. Kostýmům, kameře i exteriérům se nedalo nic vytknout. Maličko horší už to bylo se samotným příběhem. CIA občas působila jako banda hrozně veselých chlapíků neustále trousících zábavné hlášky v situacích, kdy jde jiným o kejhák. Bonmoty to byly pravda vtipné, ale čeho je moc, toho je příliš. Nemohla jsem se přinutit Argo vnímat jako komedii. Na druhou stranu nebýt "založeno na skutečné události", bylo by komedií skvělou, protože když zrovna nepobavila CIA, o to víc pobavili zástupci filmové brandže.
Argo si drží slušné tempo, které mi výrazně přetrhávala linka Tony Mendez + žena + syn. Úplně zbytečně laciná hra na city. Spíš měli dát větší prostor postavě kanadského velvyslance nebo jejich íránské služky. Všichni tři totiž riskovali mnohem déle a více než kdokoliv jiný a ve filmu se objeví možná na pět minut dohromady.
Druhou rušivou drobností byly samotné milice. Obzvláště všichni ozbrojenci na letišti působili mírně retardovaně. Jak moc se tento aspekt blíží realitě, ale nejsem schopná posoudit.
Pocitově podivné mi připadalo, že jsem díky historickým okolnostem občas fandila Íráncům, protože Američani si za takový prů--- mohli sami a teď se snažili jen co nejrychleji z horké půdy zmizet. Pokud možno bez následků. Na druhou stranu, politická realita je vždy mnohovsrstvá, jen lidský zjednodušující mozek se s tím hůře pere.
Sečten, podtrženo, skvělá vzdělávací lekce o oblasti, kam se asi většina lidstva nikdy nepodívá. Já ale pořád doufám, že mi se to jednou podaří.

PS: Když si čtu o diskuze v článcích o hledání Hanky a Tonči v Pákistánu, tak kdyby bylo podle českého veřejného mínění, nikdy by se nic Argu  podobného nemohlo uskutečnit. Operace by totiž stála peníze a to většinu Čechů neuvěřitelně dráždí. 
K tomu za národní sport bychom mohli označit malování čertů na zeď začínající u znásilňování v nevěstincích a končící u rozprodeje na orgány. Opravdu je u nás pořád nejlepší nic neřešit, nepřepínat, nevyčuhovat, nebýt ženského pohlaví, nestudovat speciální pedagogiku a hlavně nikam nejezdit? 
Naštěstí existují i vyjímky, které i přesto, že samotnou cestu holek nechápou, se umí podělit o něco pozitivního, protože víc toho jejich rodinám asi nelze dát. 

PS2: Sám život je někdy lepší než Argo, na které jsem se s osobou B online domluvila, že koupím lístky a budu čekat před kinem přesně včas. Kombinace vybitý mobil a nehoda tramvají v obou směrech vypadala pro moje plány smrtící. Ve škemrání o napsání jedné SMS jsem už zkušená, ale zrovna natruc nebylo koho obrat. Naštěstí to mám celou cestu na metro z kopce, takže ano, z Horoměřické se to dá do Dejvic za cca 10 minut stihnout. (Pak že se běhání lidem žijícím ve městě k ničemu nehodí.) Hollywoodská náhoda tomu chtěla, že jsem osobu B potkala stojící přesně vedle mě v přecpaném metru. U pokladen kina nás ještě čekala dlouhá fronta, která naštěstí rychle ubývala. Už před námi zbývala jen poslední osoba–babička, která si zrovna přišla kupovat lístky na operu, aniž by měla představu, kdy hrají, co hrají a jestli vlastně teda v sobotu chce nebo ne a jestli radši v březnu nebo dubnu. Výběr sedadel už radši ani nebudu komentovat. Když nám pokladní sdělila, že film už 15 minut běží a rezervace jsou zrušené, tak jsem se otáčela na cestu domů, naštěstí paní ještě ze systému vyškrábla dva lupeny. Nakonec jsme dosedali na skvělá místa a film akorát začínal. Poučení? Všechno zlé je k něčemu dobré, i reklamy.