úterý 25. prosince 2012

Theodor Pištěl a Stanislav se Kolíbal

Bydlet v Praze má jedině smysl, pokud člověk aspoň občas zabrousí za kulturou. Tentokrát jsem byla vytažena na dvě výstavy, na které se mi až tak nechtělo. Naštěstí lenost u mě vítězí jen zřídka (Ticho tam na hnoji! :)). Zrovna vánoční období je obzvláště příhodná doba k připomenutí si tvorby Theodora Pištěka. Vždyť je téměř nemožné nenarazit při listování TV stanicemi na Popelku. Kostýmy vytvářel i pro světově významnější projekty, za jeden dokonce obdržel Oskara. Schválně za který? :) Nebudu svoje vykecávání dnes protahovat, protože lépe o panu Pištěkovi napsali a natočili jiní, takže více hledejte zde.  Ještě vás upozorním, že výstava končí 6. ledna. Rozmýšlejte rychle, zda si ji opravdu chcete nechat ujít. Studenti do 26 let mohou uplatnit slevu 50% ze vstupného a slibuji, že svých 60 Kč nebudou litovat.

Druhý v pořadí byl Stanislav Kolíbal a jeho Jiný svět. S Kolíbalem jsem se poprvé setkala U Salvátora při odhalování plastiky zhotovené na motivy jedné z jeho kreseb.


V případě Kolíbala se nejedná o retrospektivu, spíš o zmapování jeho těžce přístupné tvorby 60. a 70. let, která je většinou v majetku autora nebo soukromých osob.
Nemůžu říct, že by tento autor byl vysloveně zábavný. Neustále se mi s ním v hlavě asociuje výraz disturbing. A to používá jen čistě geometrické motivy! Osobně mám ráda hrátky s geometrií a ještě raději, když se jedná o základní tvary. Kolíbal se v tomto období vyjadřuje skrze rozrušení symetrií, jejich vzdalování se či přibližování se k dokonalosti. Jednoduchost na povrchu skrývá uvnitř hluboce filosofický motiv a je krásné, že není vůbec těžké ho odhalit. Člověk by na první pohled neřekl, co za poselství může nést takový "narušený tvar", ale po čase mu to přijde neuvěřitelně logické, jednoduché a krásné. Velmi jsem ocenila připojené komentáře vybrané ze soudobých katalogů, které podle mého názoru dobře ilustrují Kolíbalovou hlubokou motivaci k tvorbě tohoto typu.
Vím, že kdybych si některé z jeho děl měla doma, neustále by přitahovalo mojí pozornost. Proto si myslím, že u Kolíbala na výstavě rozhodně neusnete, i když je strohá a velmi věcná. Byla by obrovská škoda si nechat si takovou podstatu obnaženou až na kost ujít.
Tedy hned po návštěvě u Pištěků spěchejte za Kolíbalem, zavírají totiž na den stejně a i pro pokladní si můžete nachystat totožný obnos.

pondělí 24. prosince 2012

PF 2013

Celkem dlouho jsem přemýšlela, co vlastně napsat, když "nečekaně" nastal kromě konce světa i konec roku. Letos budu raději stručná. Silvestr s Novým rokem jako důvody ke slavení neuznávám a potěšilo by mě, kdyby vůbec nebyly. Cožpak v těch dvou dnech něco výjimečného končí a něco zase začíná? Je dobrá motivace začít či přestat něco dělat jen proto, že se v kalendáři sešla jednička s jedničkou vedle sebe? Ještě nějaká řečnická otázka, na kterou jsem zapomněla?

Letos si nemám na co stěžovat, v podstatě všechno se mi povedlo. Co se skrývá za výrazem všechno, nebudu vypisovat. Mnozí z vás byli přímo u toho, ostatní bych akorát štvala.

Nejvíc jsem vděčná za ty, co u mých úspěchů byli. Ti, co nebyli, jsou ale v příštím roce o to víc vítáni! Snad jsem i já byla některým z vás užitečná. Nemůžu vám slíbit, že příští rok bude pohodový, stejně ho mnohým z vás ani pohodový nepřeji. Vždyť by to byla děsná nuda! Pokud ho i přes můj argument ze srdce klidný mít chcete, tak doufám, že se vám vaše tužba vyplní.

Většina ne/štěstí v nastávajícím roce leží zase na nás a jak my si vybereme ho vnímat. Mám snad jen jedinou radu, kterou se mi podařilo v uplynulém roce ověřit v praxi. Užívejte si i věci, které považujete za samozřejmé a starejte se o sebe navzájem. Všechno vyslané do světa se vám jednou kruhem vrátí. Tak doufám, že to pro mnohé v roce 2013 budou kružnice s malým poloměrem. :)



PS: Je jistá možnost (a přejte mi ji, prosím), že v příštím roce nebudu mít tolik času se se všemi individuálně scházet, ale neznamená to, že na vás kašlu. Jen spolu budeme řešit to opravdu podstatné a já nezapomínám ani na lidi tak moc, jak bych si někdy přála. ;)

PS2: Prosím, opravujte mi chyby v příspěvcích. Nacházím spousty překlepů a pravopisných/významových nesmyslů při každém dalším přečtení téměř jakéhokoliv mého příspěvku a nevěřím, že si jich nikdo z vás nikdy nevšiml.

středa 12. prosince 2012

Atlas mraků

Na matfyzu byste na oboru Meteorologie skutečně zkoušku z mraků dělali a museli byste si prostudovat poměrně tlustý atlas. Naštěstí tím tady nikoho trápit nebudu.
Atlas mraků je kniha, která jistě spoustě knihkupců teď o vánocích dělá velkou radost, protože její filmová adaptace byla skvěle načasován na počátek vánočního nákupního šílenství. Knihy teď čtu trochu jiného žánru, proto ani o ní se tu nic nedozvíte. Takže už zbývá jen film.

Atlas mraků je výjimečný film už jen tím, že jsem na něm byla v kině dvakrát. Nepamatuji si, že bych kdy byla na komerčním promítání jakéhokoliv jiného filmu víckrát než jednou. V případě Atlasu to však byl ein Muss! Atlas je založený na jednoduchém konceptu: kombinuje různé příběhy, které jsou spolu provázány hned na několika rovinách. Nezní to nijak zvlášť originálně? Ale sakra je, protože Wachowští se nebáli dokonce každý příběh vyprávět jiným stylem, i když kamera naštěstí zůstává stejná, takže při jednotlivých přechodech nedochází ke ztrátě pocitu kontinuity. Jeden z příběhů je komediální, jeden sci-fi, další postapokaliptické fantazo sci-fi, jeden detektivní, jeden romantický a jeden lehce cestopisný. Když se jedničky sečtou, vyjde šest. Šest příběhů za jednu cenu. 

Zmínila jsem propojení příběhů, které je několikavrstevnaté a současně smysluplné. Zavřou se dveře v jednom příběhu a najednou se otevřou v jiném. To nezní nijak komplikovaně, i když někteří čeští kritici s tím měli problém. Dle mého názoru jsou přechody jednotlivých linek veskrze mistrovské a je to jedna z mnoha devíz tohoto filmu. Příběhy spolu samozřejmě souvisí dějově, tzn. konání kohosi v minulosti ovlivní konání kohosi jiného v daleké budoucnosti. Dochází k tomu ale vždy stylem, jakým by si to minulý člověk nikdy ani v nejdivočejších snech nepředstavil, a to je některé postavy mají velmi divoké. Další propojení je herecké. Hodně diskutovaným aspektem filmu jsou samotní herci, z nichž většina ztvárňuje různé postavy několika z příběhů, které v některých případech dokonce patří k odlišným etnikům nebo dokonce pohlavím. Bylo zábavné rozpoznávat jejich jednotlivé role a stejně jsem ani u jednoho neodhalila všechny.

Samozřejmě dostat do jednoho tříhodinového filmu šest příběhů vyžaduje určitou zkratku, která je v Atlasu vizuální, tzn. hudební skladatel vypadá přesně jako archetyp hudebního skladatele s vlasy trčícími do stran, nacistický hudební skladatel vypadá jako zavalitější Hitler, komický stařík vypadá na první pohled prostě komicky, reprezentant konzervativních mravů vypadá jako Abraham Lincoln, v 70. letech 100% obyvatelstva nosilo zvonáče a upnuté roláky, akorát sexy fyzik z Cambridge se jim tak úplně nepovedl. ;) Avšak bez toho by tak komplexní příběh nebylo možné podat širšímu publiku, nebyl by tak krásně výpravný a nakonec bych se ještě musela na něj vydat do kina potřetí. :)
Doufám, že vy se na něj vydáte aspoň poprvé, protože pro mě je Atlas Mraků nejlepší filmový zážitek roku 2012 a v nejmenším se nebojím, že by ho o prvenství mohl okrást nějaký Hobit.




PS: Jde říct ne takovému koťátku?
PS2: Jen nebýt té astronomovy noční můry úplně na konci!

neděle 9. prosince 2012

Dotýkati se nebe je zakázáno!

V Portugalsku jsem konečně viděla moc příjemný francouzský film Nedoktnutelní, který mi v kině utekl, ale dobře zapadá do adventní atmosféry. Na ději není moc co spoilerovat, proto si to tentokrát dovolím. Nechutně bohatý kvadruplegik hledá nového ošetřovatele. Náhodou si k němu pro formální razítko pro úřad práce přijde asertivní černoch, jehož sociální prostředí by se dalo popsat jako jakékoliv kromě aristokratického. Určitě už tušíte, že nečekaně práci dostává a kouzelně vysvobozuje Phillipa ze skleněné klece. Rozjíždí se sled neuvěřitelných scének a gagů, jaké by se nepohyblivému vozíčkáři se zženštilými pečovateli nikdy nemohly přihodit.
Ve filmu neuvidíte, jak Jarek Nohavica pěkně zpívá: "spoustu malých dní" v životě zazobaného kvadruplegika. Na druhou stranu ani na chvíli nezapochybujete, že byste si kdy chtěli s Phillipem vyměnit místo. Jde o typickou ukázku filmu s poselstvím: "Nemožné je jen to, co si sami určíme." Všechno je v tomto filmu jistě aspoň trošku přehnané a idealizované, i když se jedná o případ inspirováný skutečnou událostí, ale já jsem se (notně posilněná sangríou :)) skvěle pobavila a rozhodně se jedná o třídu lepší film než většina romantických komedií, které nás v příštích týdnech netrpělivě očekávají.
Nakonec už mi zbyl jen trailer.


Přeji pěknou zábavu při dlouhých zimních večerech!