Pocta lásce musí vycházet ze srdce

Nezastírám, že v mojí lásce k Bollywoodu je cosi nechutně sentimentálního. Samozřejmě to cosi souvisí s mými vlastními vzpomínkami na Indii, kde se mi do těla poprvé dostal parazita neklidu, který mě zevnitř pořád hlodá. Poslední měsíce je navíc neuvěřitelně aktivní. Prostě na ní nemůžu přestat myslet. Láska na první pohled to nebyla, ale po dvou měsících se mi zpátky do civilizace vůbec nechtělo a klidně se přiznám, že jsem návrat skoro obrečela. I když mi chyběl sýr, chleba a teplá voda, rozhodně bych je ještě další měsíc oželela, protože svoboda chutná mnohem lépe a vůbec smrdí.

Na první film z produkce indické obdoby Hollywoodu se mi díky předsudkům do kina nechtělo. Naštěstí jsem se přemohla - co by člověk neudělal pro lásku - a za odměnu jsem ulehala do lehátka v kině s mojitem v ruce, které, jak se později ukázalo, velmi přispělo k pozitivnímu vnímání celého snímku. Pocta lásce je neuvěřitelně dlouhý film, kde za cenu jednoho dostanete aspoň tři. Nemá moc cenu popisovat děj, ale vždy se jedná o případy, které se v Indii téměř nedějí. Hinduisté si běžně muslimky neberou. Ženy nežádají o ruku muže. Bílé blondýny se netahají s indickými taxikáři. Po ulicích Londýna a Dilí netancují davy nádherných čistých lidí se světlou kůží. Ztráta paměti ve filmovém podání v reálu neexistuje. Vítr v místnostech běžně nefouká hlavní hrdince do obličeje, aby jí tak krásně vlály vlasy. A tak dále...

Nakonec to ale vůbec nevadí, protože jde přece o poctu lásce, která se sama o sobě často projevuje kýčem. Salam-e-Ishq je barevná podívaná, při které se budete smát indické naivitě a užívat si nádherných písniček. Později vám snad dojde, že 90% světa vůbec nemá ponětí o tom, co to dobrovolný vztah dvou dospělých individuí je. Většina sňatků v Indii se ještě pořád dohaduje mezi rodiči a děti se zasnubují ve věku, kdy neumí vyslovit složitější myšlenky. Proto mají pohádkové milostné příběhy v této zemi svoje nezastupitelné místo. Láska je zde něco tak vzácného, že když se objeví, stojí za to chovat se pitomě. Nikdy se nesmí podvolit rozumu, materiálním hodnotám a předsudkům, protože je vrcholným darem i osvícením, jakého prostý člověk může za života dosáhnout. Pokud ho odmítne, nikdy nedosáhne klidu. Láska je jednoduchá, neočekávatelná, vzácná síla, jediná naděje, že možná jednou dokážeme přenášet hory od Mohameda k  Buddhovi a zase zpět.

Pokud je vám kýč protivný, pak vězte, že stejně jako je složitá země, odkud tyto filmy pochází, tak bohatá je její kinematografická studnice. Na pomezí mezi kýčem a realitou stojí film Ze srdce. Vymyká se typickému indickému milostnému příběhu v mnoha ohledech, ale ještě pořád musí hrdinové zpívat, tančit a překonávají kulturní bariéry. Dobrým tahem bylo zasazení filmu do pusté indické části Himálaje, která nechá vyniknout námětu. Prostě mi musíte věřit, že snímek stojí za váš čas a dokonce si ho díky svému životnímu nadhledu vychutnáte mnohem více než většina Indů. Důrazně varuji před spoilery. Raději si nic nečtěte a rovnou někde pokoutně shánějte kopii, protože tento kus má sílu změnit náhled na indickou kinematografii jako celek. Písně jsou často přezpívané staré indické básně, proto prosím věnujte pozornost i jejich textům. Stojí to za to! Nutno dodat, že songy z Dil se dokonce vévodily nějakou dobu britské hitparádě.

Nakonec něco pro fajnšmekry. Máte trošku odvahu a dokážete se smířit s horší kvalitou, chcete vidět nádhernou kameru, kterou černobílý film nelimituje, ale naopak osvobozuje a jste schopni překousnout horší anglické titulky, které jsou však stále pochopitelné? Pak nemůžu jinak než doporučit Pyaasu (Neutuchající žízeň). Sice utrápený výraz básníka v podání Guru Dutta, který měl sám poměrně pohnutý osud, vám možná po delší době začne lézt na nervy, nemůžete se ale ubránit pocitu, že něco takového by se u nás ve stejné době natočit prostě nemohlo. Hlavní hrdina, co se sbližuje s prostitutkou? Otevřená kritika chudoby, která vytváří kastu obyvatel, jejichž jedinou možností je život v bordelu? Peníze, kvůli nimž zapře bratr bratra? Malá ukázka typické zdeformovanosti hodnot, jaká v Indii přetrvává dodnes. Prostě tohle je i na naše poměry film filmů a byla by velká škoda mu nedat šanci, když je ještě zdarma k mání na youtube.

Film dokonce svedl dohromady Guru Dutta s jeho ženou Geetou, i když jejich soužití se nedalo označit za zrovna ideální. Geeta proslula jako interpretka mnoha slavných indických filmových písní. Její talent byl objeven náhodou (jako u mnoha dalších herců té doby), když tehdejší hudební režisér procházel kolem jejího domu ve chvíli, kdy si mladičká Geeta zrovna prozpěvovala. A uznejte sami, nebyla by to škoda, kdyby takový vábivý hlas zůstal světu ukrytý?

Průvodce po půl/maratonské galaxii

Dělat věci napůl je pořád lepší než nedělat nic. S podobným mottem v hlavě jsem se letos odhodlala k historickému kroku v neméně historickém centru Prahy a vmísila se poprvé v životě do pestrobarevného davu půlmaratonců. A jak takový půl/maratonský závod vlastně probíhá? Když pomineme formality typu včasné registrace a zaplacení startovného (Nepodceňovat! Místa rychle mizí a prodat start můžete v podstatě vždy.)

Celý závod vlastně začíná 3 dni předem, kdy se otevírá expo, ve kterém si můžete na základě vytištěné
ho potvrzení o zaplacení (+ někdy občanka + někdy dokonce i speciální zdravotní potvrzení) můžete vyzvednout startovní číslo s čipem, špendlíčky, spoustou slevenek, reklam, gelů a podobného haraburdí. :) Pozor, pořádně si ověřte, co po vás budou chtít za doklady a od kdy do kdy je expo otevřené. Většinou není možné nechat si zaslat číslo poštou, či pověřit někoho jeho vyzvednutím (to někdy jde), takže pokud jedete závodit do ciziny, počítejte s jedním nebo dvěma dny navíc. Expo zpravidla není oteřené v den závodu!

Další na řadě je pořádný spánek. Zkuste se aspoň tři dni před závodem dostatečně vyspat. Žádné velké pařby, grilovačky, ožíračky atd. Poslední týden už ani neplánujte žádné velké tréninky! Na to je pozdě. Na startovní čáře byste se měli cítit čerství a připravení poprat se i Stevenem Seagalem. Den před závodem byste si taky měli dát nějaké snadno stravitelné jídlo, protože opravdu trvá, než vaším trávením doputuje ke zdárnému konci. Jídlem běžců-šampionů jsou co? No přece těstoviny! :)

V den závodu hlavně musíte brzy vstát a zkusit i přes nervozitu do sebe nasoukat nějakou potravu. Ideálně aspoň 2h před samotným startem. Já mám štěstí, že moje oblíbená snídaně sestávající z vloček s bílým jogurtem a banánem patří mezi jedny z doporučovaných předběžeckých menu. Pokud startujete brzy, jako tomu bylo v Praze, raději porci trochu omezte. V úplně nejhorším případě, kdy vás náhodou během závodu dožene hlad, budete mít možnost ho zapudit tradičními banány, pomeranči a rozinkami, které jsou většinou k mání na každé občerstvovačce (cca každých 5km). Další podstatnou část, kterou byste měli zkusit vykonat doma je... no to co většina z nás dělá brzy potom, co vstane a nemyslím tím čištění zubů nebo sprchu. :) Opravdu doporučuji, pokud můžete, se vyhnout toi-toikám u startu. V Praze jich bylo více než dostatečné množství (díky, díkdy, díky!), takže se to dalo. V Paříži jich bylo kriticky nedostatečné množství a opravdu to nebylo ani.... k tomu. Prostě když musíš, tak musíš, ale když nemusíš, tak neriskuj. Hlavně nikdy nespoléhej na to, že po cestě ještě nějakou toaletu potkáš. Dost možná nepotkáš... a za některými křovíčky u cesty je situace  ještě horší než v kadibudkách. :)

Dorazte na místo startu aspoň hodinu předem, ideálně ještě dříve, abyste všechno stihli! Pamatujte, že s vámi běží několik tisíc lidí a mačkání, pobíhání, přecházení po startovním areálu proto trvá mnohem déle než normálně.

Pokud necestujete vyloženě z daleka, můžete přijet již v běžeckém + jedna, dvě teplé vrstvy navíc, které ze sebe budete moci sundat v některém z převlékacích stanů. Pokud je opravdu zima (13°C a méně), vezměte s sebou nějaké nahřívací gely, které se dají zakoupit snad v každé lékárně a při troše štěstí ho dostanete i v maratonském balíčku. Aplikujte před startem hlavně na nohy. Co můžu doporučit ještě více je jako hned druhou vrstvu použít staré oblečení, které se chystáte vyhodit/darovat/roztrhat na hadry. Svlékat se totiž budete muset dosti brzy, abyste si vystáli frontu na úschovnu a zbyla vám nějaká časová rezerva k protlačení se ke startu. Na startu si taky pravděpodobně ještě dost dlouho postojíte, protože většina z nás nevybíhá hned za elitou a něž se několika tisícová masa dá do pohybu, může to nějakou chvíli trvat, podle počtu závodníků i desítky minut... Jenže oblečení, co na sobě máte na startu navíc, už nemůžete dát do úschovny. Takže v případě zimy, můžete v davu i víc jak půl hodiny klepat kosu jen v tričku a kraťáskách. Spoléhat na to, že najdete svojí bundu na tom místě, kam jste si ji jen tak před startem položili, je opravdu velmi naivní. Nejlépe vychází si na běžecký úbor ještě vzít staré hadry a ty ze sebe těsně před vyběhnutím shodit na zem, kde je četa nebo potřební lidé pak milerádi odklidí. Vy na oplátku nebudete muset předčasně bojovat se zimou, únavou, ztuhlostí nebo dokonce křečemi.

Na druhou stranu uvědomte si, že při běhu se hodně zahřejete, takže i když je vám při stání v tílku zima, pocit při běhu může být tak_akorát. Přizpůsobte své oblečení aktuálnímu počasí a raději si na start vezměte běžecké outfity pro více podnebních variant. Nepoužité věci můžete s klidem nechat v úschovně.

Dávejte si pozor, že po dobu závodu by mělo být vidět vaše číslo, které se upíná vpředu a pohlídejte si, že jste neztratili čip, jinak zůstanete bez oficiálního času. Pak se zařaďte do startovního koridoru, který přísluší vaší výkonnostní kategorii a který vám byl přidělen při registraci (písmeno někde na startovním čísle a pozor velké F před číslem značí Female - žena :) ). Zkuste se opravdu držet přiděleného koridoru, protože když se procpete moc dopředu, budete ostatní závodníky brzdit a zvyšujete pravděpodobnost, že o vás někdo zakopne, což může skončit fatálně pro oba. Jedině pokud máte ověřeno (v tréninku, předchozí závody a pod.), že můžete pomýšlet na lepší nebo hroší čas, posuňte se do koridoru, kde sídlí vodiči vašeho očekávaného času.

A je to tu. Právě vybíhají Keňani, Etiopani, Maročani, Klárka, Sylva.... a my ostatní. :) Při průběhu startovní bránou se začíná měřit váš osobní čas. Pro kontrolu si pusťte stopky a aspoň prvních pár kilometrů si hlídejte tempo. Tuto část značně usnadňují vodiči, často vybavení barevnými balónky, s osobním časem, na který plánují přijít do cíle. Začátečníkovi doporučuji se jich držet. Často jsou i zdrojem podpory v nejhorších fázích závodu, ale taky jsou to jen lidi, proto většinou běhají po dvojicích, kdyby jeden musel z nějakého důvodu odstoupit. Zpočátku poběžíte ve větším chumlu, kde budete neustále někoho předbíhat a někdo zase vás... Nenechte se strhnout vlnou nadšení a spoustou energie, co ve vás tepe, hlídejte si hlavně čas. Každý kilometr na trati je přehledně značený. Je dobré si před každým závodem udělat na ruku pásku s výsledným časem rozepsaným na kilometry. Například pokud chci běžet maraton na 4:00, pak bych tam měla mít: 1. km 5:35, 2.km 11:00, 5.km .... atd. Pozor, počítejte s tím, že první polovinu až 30 km asi poběžíte o něco rychleji, pak vlivem únavy zpomalíte, takže si na první kilometry nedávejte ideální časové intervaly dle vzorce typu 240 minut / 42 km, abyste se do těch 4:00 opravdu vešli.

Důležité je hlavně nepřepálit, pokud vám začnou síly docházet příliš brzy, raději zpomalte. Krize přijde úplně vždycky. Téměř nikdo, pokud se opravdu snaží podat nejlepší výkon, nedoběhne do cíle půl/maratonu a neprohlásí: "Tak ještě jedno kolečko si dáme, ne?" Je otázkou, kdy by měla přijít. Očekávatelné rozmezí pro "náraz do zdi" je 28. - 35. km. Dobře trénovaní běžci třeba až 37. Pokud nastoupí už na 20. km u maratonu a na 10. u půlmaratonu, není to dobré a je lepší zpomalit než pak 10 - 12 km jít a umřít. Pro hobbíky, kteří mají natrénováno tak nějak napůl a je důležité se na každé občerstvovačce pořádně napít, i když aktuálně nemáte žízeň a hodit do sebe aspoň jeden kus ovoce nebo kostku cukru. Dostatek tekutin oddaluje příchod tzv. vytuhnutí svalů, což je jedna z nejhorších věcí, co vás někde v počátcích může potkat. Navíc ve chvíli, kdy už máte žízeň, tak je pozdě bycha honit! Dále je nutnost po cestě z kapsičky vylovit aspoň jeden speciální gel nebo energo tyčinku (gel má asi lepší konzistenci). Pro půlmaraton doporučuji první  "energetický doping" do sebe natlačit někde kolem 10. - 15. km, protože dál možná bude váš žaludek už dost protestovat. Pro maraton je lepší si jich vzít víc a začít celkem kdy libo.

Teď už se snad nemusíte ničeho neznámého bát, takže nažhavte gůgly, otevřte diáře a naplánujte si první závod. Hodně štěstí a ať to běhá!

Vítězství o prsa

Nedávno se na mě kamarádka-běžkyně-začátečnice obrátila s žádostí o doporučení obchodu se sportovní obuví v Praze. Když jsem se však zamyslela, co mně osobně nejvíc ulehčilo nikdy nekončící běžecké začátky a výrazně přispělo k dobrému pocitu z běhu, tak na pomyslném stupni vítězů rozhodně stála pořádná podprsenka.
Nějakou dobu jsem se svojí chloubu ženskosti snažila navléct do všeho možného. Jako první jsem si domů donesla tenkou látkovovou věc z pochybného kvaziťong obchůdku, ale nesporných kvalit. Hned v závěsu stál další jejich produkt, tentokráte již více sportovního charakteru, který se dal v nejteplejším počasí nosit i samostatně. Jenže věk nás obě (mě samozřejmě v pozitivním slova smyslu ;) ) poznamenal a opora nabízená podprsenkou pro... ehm... objemově prostornější partie začala býti nedostačující. Další volba tedy padla na horní díl mého starého běžeckého dresu v kombinaci s již zmiňovaným made_in_Vietnam. Na této dvojkombinaci jsem vydržela poměrně dlouho, protože moje běžecká aktivita byla tou dobou dosti v útlumu. Když jsem ale rozhodla do toho s vážnými úmysly praštit znova, vyplula dlouho opomíjená potřeba kvalitního držáku na zase o něco větší kokosy na povrch. No nedalo se nic dělat. Ale opět jsem měla pořádný kus štěstí a trochu méně rozumu. Náhodou jsem při vzácné toulce městem a s ještě vzácnější rodičovskou společností narazila na podprdu ve výprodeji v obchodě, kam zavítám maximálně 2x za rok. A padla mi jako ulitá. Bohužel to nebyl vítěz testu z časopisu běhej.com, kterého jsem tak zarytě chtěla někde ulovit, tak jsem její koupi odložila a šla o dům dál k výloze plné Adidas výrobků. Tam moje nadšení ihned zchladili chudou nabídkou, takže jsem ještě ráda utíkala pro svého Nike šampióna zpět. Jestli jste zvědaví, tak mám doma přesně tento kousek a jsme spolu všichni 4: ona, já a 2 prsa moc spokojené. :)

Každopádně tento článek by neměl být jen osobní zpovědí, co byste si při jeho čtení měly milé dámy uvědomit je, že trpět se nemusí! Běžecká podprsenka se vám totiž vždy vyplatí, i když to možná není nejlevnější artikl do výbavy a pravděpodobně při jejím lovu neuspějete hned napoprvé. Závěrem nemohu doporučit návštěvu obyčejného obchodu s podprsenkami, protože tam najdete pouze nějaké vedlejší produkty ze zbytků látek, které udrží leda mouše křidélka. Namiřte si to raději hned do oblíbeného sportovního krámku a nezapomínejte, že houpající se pár melounů je sice pěkný, jenže také  velmi bolestivý a gravitaci extrémně podporující zážitek, co za vyvolání slinění či dokonce infarktu u mužských spoluběžců nestojí. Podprsenka by přesně takovým nechtěným pohybům vašich předností měla zabránit, takže si své vnadné výstřihy nechce pro šéfa, zkušební komisi nebo chorvatského prodavače zmrzliny a vsaďte tentokrát raději na rozum a pohodlí.

Inovace, inovace, inovace

Konečně můžu s čistým svědomím trochu okomentovat můj poslední běžeckobotní arzenál - Inov8 f-lite 195. Cesta k nové obuvi byla opět docela trnitá. Po ne úplně vydařené anabázi s pražským Adidas storem jsem stejně skončila v Trailpointu a zase jsem brala hned první pár ze zkoušených bot. :)
Někdo řekne, že to byla hloupost. Někdo jiný, že odvaha, ale každopádně poprvé jsem je nazula až dva dni před Pražským půlmaratonem, abych zjistila, kde bude hrozit nějaký ten puchýř. Nebála jsem se ale moc, protože už v obchodě botky seděly jako ulité. A nakonec se taky ani v horkém testu žádný problém neukázal. Pokud chcete trošku experimentovat, ale bojíte se extrémů, Inov8 jsou pro vás ideální volba. Jsou neuvěřitelně lehké a dobře propustné, takže při větrném počasí cítíte, jak vám bota profukuje a při probíhání louží se vám hned zase vylije ven. Zpracování je více "sériové" než u Vivo, tedy nečekejte nějaký výjimečný design nebo patentované postupy a nenechte se vyděsit trošku lacinějším vzhledem. Podrážka je tak akorát tlustá/tenká a hlavně velice ohebná. Výdrž materiálu jsem otestovala na silnici, v lehkém terénu i na polních cestách a nemám co vytknout.
Druhý křest proběhl na maratonu v Paříži, kterým také prošly na jedničku. Rozhodně mě netížily, ale ke konci byla přeci jen nějaká podrážka na unavenou nožku příjemná, dokonce se nebojím říci, že nutná. Neumím si momentálně představit univerzálnější a zajímavější botu na českém trhu, takže naběhněte do obchodu, dokud ještě jsou!