sobota 28. dubna 2012

Prostírejte stoly, přišli Hosté

Čas je drahý, takže ve zkratce: Disk, středa večer, uklízečka a závěrečná diskUse, aneb když v kině nic zajímavého není, je divadlo mnohem větší zábava.
Konečně si čtvrťáci z DAMU našli polohu, ve které se jim pohodlně sedí. Je to na kýblu ve hře Olivera Bukovského Hosté s podtitulem Komedie o lásce, naději, žížalách a hnoji. Doba: raný kapitalismus. Scéna: mladá přihlouplá dvojice zakládající hotel v bývalém prasečáku ve vesničce, kde svojí inteligencí značně převyšuje zbytek obyvatel a kam by se vydával jen blázen. Nakonec nepřijde blázen, ale nýmand, který je uctíván okolím až do bezvědomí. Servírují se mu vajíčka od slepičky Pinďulky, dolévá se mu bioslivovice, krmí se biookurkami, věší se mu na krk domácí uzeniny, dostává se mu pitoreskního tanečního představení, obrací se pro něj mrtvoly a nakonec si možná najde důvod nikdy neodejít. Zosobňuje naději farmářů na odbyt, paničky z metropole na intelektuální zábavu, Juty na provdání dcery, Kačenky a Erika na splacení úvěrů a hlavně naději, že poctivá práce se vždycky vyplatí. Nakonec jsou všichni svými touhami zdeformováni jako plechovka od piva pohorkou, až se z karikatur stanou ještě větší karikatury, i když už nám to nepřipadá možné.
Bukowského hra je českému prostředí velmi blízká a čtvrťákům z Damu ještě blíž. V jejich podání jsou Hosté vyváženě satiričtí, komediální a dokonce i tragičtí. Doufám, že se od nich moc daleko nevzdálí ani v dalších letech.

středa 18. dubna 2012

2 x Prague = Paris

Je to divné, ale nelze jinak! Musí to ven. :) Pochybuji, že ještě někdo přehlédl, že jsem byla v Paříži, takže rovnou k věci. Jaká byla?

Špinavá, 
tmavá, 
motorová, 
páchnoucí, 
makrónková,
studená,
větrná,
citrónová,
turistická,
čokoládová,
jazzová,
žlutá,
těstovinová,
ležérní,
kávová,
lososová,
černá,
promrzlá,
vínová,
zasraná,
sýrová,
bolestivá,
bagetová,
výborná,
nakupovací

a hlavně MARATONSKÁ!

Bylo to náročné, ale nesmírně inspirativní a jestli váháte, jděte do toho! Na půlmaratonu ještě lecjaký nedostatek zamaskujete, ale maraton vás prověří. Co jste mu dali, vám vrátí do posledního halíře. Nemusí to být zrovna v Paříži, protože nakonec to je vždycky jen boj proti sobě a se sebou. V každém případě vám garantuji nezapomenutelný zážitek, ať už samotný závod má jakýkoliv průběh.
Nakonec připojuji varování ministerstva zdravotnictví: opojení úspěchem vyvolává závislost.
Víc nepotřebujete vědět.

sobota 7. dubna 2012

Kdopak by se paní Woolfové bál?

Kdo se bojí Virginie Woolfové je jeden z filmů, které pro mě mají větší rozměr než jen cesta do kina -> film -> cesta domů. Dostala jsem ho dávno, ještě na gymnáziu, v podobě dvou CD od výjimečného spolužáka z gymnázia (později i z MFF) Lukáše N., na kterého neprávem málo myslím a on zase vůbec nemyslí na mě. :) Pokud si dobře pamatuji, CD jsem povinně zkopírovala, protože Lukáš měl, a jistě pořád má, výborný vkus. Bohužel moje já bylo tehdy příliš rozervané, aby zvládlo bez přestávky tři hodiny konstantní nápor na centrální nervovou soustavu. Tak šel čas a jeden můj vztah vystřídal druhý, dokud v Oku zase neběžel nějaký historický koutek. K Virginii mě tedy přitáhl jiný Lukáš a za dosti jiných podmínek. Rozhodně se jednalo o jeden z mála případů, kdy jsme přišli do kina opravdu pozdě. :) Nakonec to však vůbec nevadilo, protože jestli jste z nějakého důvodu opovrhovali Elizabeth Taylorovou, třeba že příliš ječí a málo hraje, pak už nevím, co vám předhodit přímo pod nos, pokud po tomto filmu neuznáte její nejvyšší herecké kvality. Dokonce bych se nebála říci nejvyšší divadelní kvality!

Kdo se bojí V.W. totiž není film, to je dlouhá a laciná televizní inscenace, která se vůbec nesnaží si hrát na něco víc, než na psychologickou sondu do života staré rozvrácené dvojice. A co by bylo lepší sondou než dvojice mladá, plná ideálů? Kdybyste jen věděli, jak si je oba - paní Taylorová a pan Burton - během jednoho večera oškubají, vyšťaví, okleští a nakonec naservírují jako křehká naivní mláďata nějakého opeřence, určitě byste začali při pomyšlení na tento film slinit, že by i Pavlovovy psi záviděli. Oba novomanžele omámí alkoholem jako rajky, a když se začnou motat v kruhu, udělají si z jejich mozků ledovou tříšť, kterou jim dlouhým brčkem vycucnou skrz uši. Jejich prázdné schránky se potom stanou figurkami na vlastní životní šachovnici zatrpklé Marty a alkoholika George. Evidentně tuhle hru nehrají poprvé, ale možná to tentokrát bude naposledy. Tak kdopak se Virginie Woolfové bojí teď?

PS: Při psaní tohoto článku jsem Lukáše N. snad po roce zastihla na ICQ. Náhoda? Nemyslím. :)

pondělí 2. dubna 2012

Co mě naučil běh - poprvé

Dojmy z pražského půlMka pořád v mojí hlavě víří a rušivě narážejí do stěn z lebečních kostí, ale tenhle příspěvek se v ní napevno usadil již dříve a dneska byl při výklusu doladěn.
Tak co jsem se naučila při běhání?

> Vážit si svého těla. Určitě nepatří k nejkrásnějším a taky občas dělá problémy, ale doneslo mě docela spolehlivě na místa, kam se jiná těla ani neodvážila vkročit. A několikrát mě překvapilo, co dokáže, když musí. Spousta z vás si určitě myslíte, že jeho limity dobře znáte a povětšinou máte pravdu. Jsou to však limity, se kterými jsme se smířili. Byly vám dány a vy jste za ně posadili hlídací lvy. Všechna správná dobrodružství začínají, když vkročíte do jejich teritoria a z vaší mapy zmizí další bílý kousek označený hic sunt leones.

> Sebeuvědomění. Cesta běžce je povětšinou cestou osamělého vlka (což je divné přirovnání, není-liž pravda? vlci loví přece ve smečkách :) ). Je téměř jedno, jestli vás běží 11 tisíc nebo 1, protože ve finále ten boj je ve vaší hlavě. Slibuji vám, že běh vás naučí poslouchat svoje tělo. Poznáte, kdy simuluje a kdy si oprávněně stěžuje a když v téhle fázi selžete, dá vám to pěkně sežrat. Nejde ale jen o fyzično. To je dokonce bych řekla spíše side-effect. Zaručuji vám, že po první zdolané metě, vaše sebevědomí dostane takový kopanec, až dosáhnete únikové rychlosti. Pokud ne, tak jste mířili příliš nízko. Mnozí z nás při běhu prožíváme meditativní chvilky, kdy krajina ubíhá, sojky práskají naši polohu okolnímu světu lépe než GPS, ale my si tiše běžíme se svým problémem a analyzujeme ho z mnoha stran, což by nám neustálé a nutné checkování Facebůku nedovolilo. Osobně jsem takhle vyřešila nejeden zapeklitý integrál v době, kdy mi integrování přišlo zapeklité. :)

> Sebekontrola. Tahle vlastnost není obecně přenosná na jiné aktivity, ale údajně pokud činnost zvládnete zopakovat 21x, pak se z ní stává zvyk. Nevím, kolik opakování je třeba, ale ručím vám, že tak po třech měsících se z běhu stane dokonce silný návyk. I když strávíte celý propršený den u televize a půjdete si jen na hodinku zaběhat, nebudete ho považovat za promarněný. Když vynecháte, tak nastoupí trest v podobě večerní depky, pak už je jen na vás, jak se k běhu postavíte příště.

> Nekonečno. Hodně lidí postrádá motivaci k běhu, protože hubnutí povětšinou nestačí. To už bychom byli národem Pamel Andersonových. Je to paradoxní, protože cílů je v běhu nekonečně mnoho! Nejprve uběhnu 5km, pak uběhnu 7 km, pak uběhnu 5km za určený čas, pak 5km na silničním závodě, pak 5km v terénu, pak 5km v kopcích... Myslím, že inteligentnímu publiku to už dávno došlo. Já jsem na to přicházela střídavě několik let.

> Odpočinek je stejně důležitý jako práce. Možná máte dojem, že tahle pasáž je spíš o "normální" práci. Kupodivu není. Občas se běžec dostane do fáze, kdy ho svrbí prsty a raději by vázal tkaničky od maratónek, než by podle jeho měřítek den proflákal. Ale musí se přemoct, protože každá skořápka má svoje limity v pevnosti i tlaku. Najednou je nucen najít náhradní aktivity pro čas, kdy by normálně krosil okolní stezky s lehkostí lovce gazel (nebo hrochů :)). Takže najednou objevuje s očičkama široce otevřenýma, že v okolí je bazén a má dokonce i saunou, případně jsme ještě neviděli ten hrad, zajímavou vyhlídku nebo nenavštívili cukrárnu, kam jsem vždycky chtěla někoho zatáhnout. Konečně chápete, kde se vzal pojem aktivní odpočinek. :)

PS: Já vím. Vůbec to není kompletní výčet.
PS2: Já vím. Většina bude platit i na jiné sporty, ale těmi se tady momentálně nezabýváme. :)